Přicestoval ze Slovenska a na první pohled vypadal úžasně – protáhlá koňská hlava na tenoučkém krčku, břicho jak u novorozeňat, a i když očekáván ve své nahotě, přesto jsme zírali na to nadělení. Rozhodně tedy každého zaujal. Byl tak ošklivý, až byl hezký. Snad zlatá aguti s bílou, tmavý pigment i oči. Budoucí zakladatel rodu  (Skinny Velvet) dostal jméno Soptík. Byl říjen 2004.

„Naháče“ jsem dosud znala pouze z několika fotografií. Snažila jsem se o nich získat nějaké bližší informace, moc toho ale k dispozici nebylo. Měla jsem pocit, že to jsou tvorečkové víceméně neduživí, které nesmí ofouknout a které se i přes všemožnou péči nedaří dlouho udržet při životě. Celá rodina Soptíka pozorovala, jak se vynachází a jestli mu dva samci anglických rexů, se kterými byl ve výběhu, neubližují. Prostě jsme se všichni o tu jeho nahou kůžičku a veliké uši báli. Jak ale prohlásila má dcera, Soptík nebyl žádné ořezávátko. Od začátku vesele poskakoval, a když ho ostatní chtěli prohnat, hbitě jim utekl. Nakonec to klidnější rexíci vzdali a zcela vyčerpáni odpočívali, zatímco „dráček“ Soptík jim klidně vyjídal zásoby. Apetýt mu tedy vskutku nechyběl. Dostal ještě domeček, aby si lépe udržel tělesnou teplotu – no a od té doby vesele přibýval a dělal nám jen radost. Krásně mu narostla zlatá srst nad čumáčkem, zesílil tenký krček, zmohutněly svaly, prostě z něj rostl pořádný chlap.

Při skotačení ve výběhu se jednou tak zapatlal od jablek a následně „oblepil“ pilinami, že nestačilo obvyklé otírání teplou vlhkou žínkou. Naháč se „šel“poprvé koupat. Do umyvadla jsme napustili dostatek teplé vody a do ní začali naháče nořit. Soptík slastně přimhuřoval oči, vodu chtěl pít, rozhlížel se kolem sebe a vůbec se nebál! Prostě se mu to úžasně líbilo a od té doby se na koupání nesmírně těší. A což teprve krásné fénování přes ručník, ve kterém se udělá tak teplo, že tam pak Soptík usne – a když ho pak později dáváme zpátky do výběhu, má kůžičku úplně sametovou a je z toho všeho – jak jinak – úplně vyhladovělý.

Když byly Soptíkovi asi čtyři měsíce a byl z něj už pořádný chlap, usoudili jsme, že je na čase, aby se oženil. Problém byl v tom, že volná rexí samička byla dvakrát větší než Soptík. Záhy jsme ale pochopili, že problém to byl pouze pro nás. Soptík reagoval téměř okamžitě, takže za 68 dní se narodilo první Soptíkovo mládě. Bylo pouze jedno – samička Amélie vážila po porodu 140 gramů! Její matka Rozárka to přestála bez úhony a měla tolik mléka, že Amélie po týdnu již vypadala téměř jako dospělé morče. Legrační to však bylo s osrstěním. Všichni se smáli, cože se to narodilo za pankáče. Jelikož se mezitím Soptík oženil s další rexicí – tentokrát bílou (ta předtím byla tříbarevná), nikdo již o jeho schopnostech nepochyboval. Pokud se to tak dá nazvat, s bílou samicí měl velmi hezký vztah a moc si jí hleděl. Ta předchozí ho trochu přehlížela, byla zvyklá na chlupatější ženichy. Mláďat se tentokrát narodilo pět a přežila tři. Museli jsme je dokrmovat, ale záhy se všechny měla čile k světu – dvě bílá a jedno strakaté. Opět ale ta podivná srst a – světe, div se – všechno rozety. Soptík je zřejmě nahá rozeta!

Mezitím k nám doputovala ze Slovenska nahá slečna – je to albínka – červené oči a bílé chmýří na čumáčku a jmenuje se Perla. Má se též čile k světu a přibývá na váze.

Malí naháči se nám sice ještě nenarodili, ale určitou zkušenost již máme a hlavně: Naháči jsou skvělí, nejsou to žádné chudinky! Při pravidelné péči prospívají a je s nimi spousta radosti. A podívejte se na obrázky, nejsou nádherní?