8. 12. VRH K5 SAMANTHA + PEDRO

Main Menu

Nove články / nově upravené

8. 12. 2010 VRH K5 SAMANTHA SKINNY VELVET + PEDRO Z GALAXIE MORČAT
03:45 Je noc a já jsem tak rozrušená, že nemohu spát. Něco takového jsem v chovu ještě nezažila.
Že se u Samanthy schyluje k porodu, bylo již několik dnů víc než jasné. Jednak jsme přesně věděli, kdy byla nakrytá, jednak ji koncem minulého týdne začal Pedro obtěžovat, tak jsem ho urychleně oddělila. Bála jsem se, zda jí něco neudělal, protože jsem si všimla, že slabě špiní, ale možná ji obtěžoval právě proto. Od té doby jsem ji chodila neustále kontrolovat, i když porod jsem očekávala až tak včera či spíše dnes (69. den od nakrytí). O Samantě jsme si mysleli, že je neplodná, předtím nezabřezla již se dvěma samečky, a tak jsme trnuli hrůzou, jak vše dopadne, když už jí rok byl v létě. Doufala jsem ale, že dobře, protože už jednou jsem měla poprvé březí samičku až tak pozdě - a porodila bez problémů. No ale říká se, že by to tak nemělo být, kvůli zkostnatění chrupavek a neschopnosti pánevních kostí při porodu se dostatečně rozestoupit. Doufám, že to interpretuji správně.
Včera večer jsem v boxu na pelíšku i na hoblinách našla jasnou krev. Sice mě to znepokojilo, když jsem ale viděla, že Samantha je v pohodě, vyhlíží mě na zadních nohách a neustále žebrá o něco k snědku a že se jí na obou bocích dělají boule, jak miminka kopou a převracejí se, snažila jsem se být klidná. Jestli se říká, že samička před porodem přestane žrát a třeba jen sedí a zrychleně dýchá, nic z toho u Samanthy neplatilo. Posledních několik dní měla obrovskou chuť na zeleninu, konzumovala ve velkém papriku, rajčata, okurky, mrkev a celer. Pila a neustále uždibovala seno.
Dnes jsem již na rozdíl od Samanthy začala být nervózní. Stále jsem se chodila dívat, zda už tam ti chlupáčci nejsou a byla jsem zvědavá, jaké barvy se červené Samantě s bílým Pedrem povedou.
Pustila jsem si televizi, že budu co nejdéle ponocovat, zdálo se mi, že vše již musí každou chvíli začít.
V 0:45 jsem viděla, že Samantha tlačí, že je to tady. Vzdálila jsem se, abych ji nerušila, jen jsem nechala svítit lampičku. Stále mi není jasné, zda je to pro samičky lehčí, když rodí zasvětla, zda se lépe orientují atd., nebo zda to vše stejně dobře zvládnou i potmě. Cca za čtvrt hodiny jsem se šla podívat. Samantha stále tlačila. Už teď mi bylo jasné, že to nebude lehký porod. A jak minuty ubíhaly a chudák Samantha tlačila neúspěšně víc a víc, začaly myšlenky na noční můru všech chovatelů, císařský řez, nabývat konkrétní podobu. Žádný chovatel nenechá rodící samičku trápit (tedy pevně tomu věřím, to by bylo zvěrstvo!), ale kdy je ten správný okamžik, kdy už by se mělo jet...? Tolik jsem si přála, aby ta divoká, silná a zdravá Samantha toto absolvovat nemusela. Tlačila znovu a znovu, urputně, již přes dvě hodiny. Spící nemocný manžel, já po týdenních horečkách ještě slabá a na ATB, venku auto pod haldou sněhu - a otázka: Vezmou nás teď v noci někde? Bude tam nějaký odborník na morčata? Hledám radu na stránkách MVDr. Vítkové a je mi ještě hůř, když se tam dočítám, že když samička tlačí déle než čtvrt hodiny a neporodí mládě, že je něco špatně, a že pokud samička zabřezne starší než devět měsíců, že je císařský řez téměř jistý. Ten ale přežije málokterá samička. Proboha, ať se jí podaří mládě vytlačit - je jasné, že po takové době už nebude živé, ale to v tuto chvíli není podstatné. Jde o Samanthu. Je to silná samička, vidím, jak se napíná a říkám si, že je to určitě tím, že je již stará a že mládě neprojde.
Ve 2:45 jsem se již na to utrpení nemohla dívat. Mimo jiné jsem se dočetla, že v případě problému se může člověk prstem podívat do samičky dovnitř, zjistit, zda tam třeba nezůstalo mládě v porodních cestách, chytit ho třeba nehtem za zoubky a snažit se vytáhnout.
Když je zle, tak se asi člověk odhodlá k čemukoliv. Vzala jsem čistý, vyžehlený ručník, položila ho na psací stůl, připravila si i nějaké další věci, vydesinfikovala si ruce a vyndala Samanthu na stůl. Nebyla vyplašená, důvěřuje mi - a očekávala pomoc. Nejprve jsem ji hladila, jemně masírovala boky, hřbet, prohmatávala břicho. no a potom jsem se odhodlala - a sáhla dovnitř. Vše se mi zdálo úzké a sevřené - ale jemná masáž Samantě pomáhala, uvolňovala se. Zatlačila - a najednou jsem cítíla - ale ještě hodně daleko - "předmět", snad mládě? Chvilku jsem Samanthu nechala odpočinout a při stejném postupu jsme mládě po malých kouskách dostávaly v porodních cestách dál a dál. Snažila jsem se ho uchopit, ale bylo to těžké, bylo kluzké, bála jsem se, že bych Samantě nějak ublížila. Hlavně, že postupovalo - byla naděje. A ta se vyplnila cca ve 3:15. Dokázaly jsme to! Ta statečná morčecí holka to zvládla! To byla úleva! A hned mi bylo jasné, že se stal naprostý zázrak, že je vůbec něco takového možné. Samanthu jsem vrátila zpět do boxu, aby si odpočinula. Mrtvé mládě jsem přece jen vybalila z obalu - a nevěřícně jsem zírala na naprostého obra! Krémová genová holčička, zdá se, že saténová, vážila neuvěřitelných 172 g!!! Obrovské uši, nohy, všechno! Čumáček již promodralý, škoda zmařeného života - jednalo se ale o záchranu Samanthy. Postarší prvorodička - a zvládla něco takového bez císařského řezu! Běžela jsem pro novou dávku zeleniny - Samanha byla v tratolišti krve - a pod ní ještě jedno mládě, nevyndané z obalu. Viděla jsem ale, že se trochu hýbe, honem jsem chtěla protrhnout obal, ale nešlo mi to, vteřiny ubíhaly. Konečně. Mládě sice trochu lapalo po dechu, ale žilo, a Samantha ho začala olizovat. Ani jsem ho ještě nemohla zvedat, částečně ještě bylo v ní i s placentou. Tak jsem šla uklidit ten nepořádek na stole, vyfotografovala na váze to neskutečně velké mládě a šla se podívat, zda je v boxu vše v pořádku. Mládě tam bohužel leželo bez známek života. Placenta byla venku, nepřekousnutá pupeční šňůra. Asi moje chyba, neměla jsem se od boxu hnout, měla jsem ale pocit, že když dýchá a maminka ho olizuje a žere obaly, že bych jí do toho neměla zasahovat. Asi bylo též přidušené, stejně nevím, zda bych ho zachránila, ale moc mě to mrzelo. Byl to genový kluk s krásně klopenými oušky, červený, 90 g. Je to vždycky smutek, když to takhle dopadne a před vámi leží mrtvá miminka, která vypadají jako živá, která před pár hodinami kopala jak o závod - a nepodaří se jim podívat se na svět. Ale to bych toho chtěla opravdu moc. Je zázrak, že to takhle dopadlo - Samantha je živá, nemusela na císařský řez! Ta větší ztráta krve, obrovské placenty, to se mi sice nelíbí, uvnitř bude celá poničená, ale když jsem ji naposledy kontrolovala, žrala právě jednu z placent, snad ji to posílí. Jen miminka nejsou, doufám, že nebude moc smutná - a hlavně, snad se ze všeho zase vzpamatuje!
Je 5:00, stále se mi nechce spát, ale jdu se podívat ještě za Samanthou a potom se pokusím usnout. Vždyť již za několik hodin je tu "kolegyně chovatelka" se senem, tak ať jsem trochu fit!
Fota jsem udělala - a abyste viděli, o čem píšu, zveřejním je. Nejdříve ale večer, až se vrátí manžel z práce, je to složitější. I když mě mrzí, že poslední dobou nemám radostnější zprávy. Snad jen, že Vanesčina miminka pěkně rostou a musím je znovu vyfotografovat. Ale to je opravdu již jiná kapitola. Tak ať se vám všem v chovu daří lépe než mně!
Je 7:41, stále nespím. Když jsem šla Samanthu kontrolovat, seděla v pelíšku a třásla se. Sáhla jsem na ni - ztrácela tělesnou teplotu. Tak to ne, to už se mi stalo s Afroditou, že zemřela na jakýsi poporodní šok. Takže honem rozpouštím glukopur a vitamín C. Samanthu musím vyndat z boxu, sama pít nechce. Při té příležitosti ji vážím, má po tom těžkém porodu 936 g. Vůbec vypadá moc pěkně, bez poskvrnky, byla by jí škoda! Jednu větší stříkačku s roztokem si jakž takž vezme, zeleninu nejí, ale pustila se do sena. Za chvíli hřeje jak kamínka. Ale protože jsem to již zažila, Afrodyta též byla zdánlivě v pořádku., chodím ji po chvílích kontrolovat, dávám dva čisté pelíšky, zesiluji topení. Manžel mezitím již vstal a odešel do práce, nakrájel mi ještě zeleninu pro všechny, protože i ostatní morčátka ponocovala a již mají hlad. Ačkoli tam Samantě leží okurek ještě několik kusů, běží ke mně, tak též dostává - a tu žere. Dosypávám jí do misky krmnou směs - a též ji to velmi zajímá. Snad to bude dobré, doufám.

Následují fotografie mrtvých mláďat - i to patří k chovatelství:

K 5 - 1, obrovská holčička, 172 g, foto 8. 12. 2010

K5 - 1 a K5 - 2 (sameček, 92 g) - neskutečné! Foto 8. 12. 2010

Byli by tak krásní! Ten "malý" měl šanci Foto 8. 12. 2010

Samantha po porodu 8. 12. 2010 - tady váží 835 g, večer již měla 860 g. Je to zdatná, silná samička. Do poslední chvíle vše fungovalo skvěle. Nevím, co mohlo způsobit ten nerovnoměrný růst obou mláďat. Byla moc statečná - jsem velice ráda, že jsme to spolu nakonec zvládly :). Samantha je teď naopak čilejší než já po té probděné noci.

9. 12. 2010 Přesto, že se Samantě daří dobře, přece jen tu jeden problém nastal - dělá se jí obrovské množství mléka, které tvoří až zatvrdávající boule. Snažila jsem se situaci řešit, sháněla jsem přes den pro Samanthu náhradní miminka. Když jsem měla pocit, že se mi to podařilo (poněkud předčasně jsem domů přivezla nová morčátka, která měla ještě chvíli zůstat u maminky - více o tom bude v Novinkách), tak mi Samantha udělala čáru přes rozpočet. Na ty malé, roztomilé a důvěřivé bobečky okamžitě tvrdě vystartovala. Měla jsem co dělat, abych je uchránila. No, komu není rady, tomu není pomoci - už někde jsem četla úvahu, zda může mít morčecí samice laktační psychózu. No tak ta moje ji nejspíš má a koleduje si o zánět. Osamělá miminka naštěstí převzaly pod svá ochranná křídla Vanesa se Zinou, tak již vesele skotačí s Isabelkou a Isidorem. Doufám jen, že dostanou i trochu mateřského mléka. Sice již přijímají potravu, ale ještě jsou maličcí.
11. 12. 2010 Samantha se po tom úděsném zážitku rychle vzpamatovala - jenže: Co se spoustou zatvrdávajícího mléka, které se jí tvoří? Je opravdu velká škoda, že nepřijala cizí miminka, že nemá žádná miminka, mohla by jich krmit klidně celé hejno.
Celý den jsem mléko odstříkávala, tedy alespoň, pokud to šlo. Stejně to Samanthu tlačilo, horké prsní žlázy začínaly být zarudlé. Volala jsem na veterinu, tam mi ale řekli, že na to nic nemají, že Samantha bude muset dostat ATB. Chudák Samantha! Snažila jsem se odstříkat, co se dalo a zároveň zabránit, aby se vytvářelo mléko další. Sebrala jsem "babské rady", něco, co už mi kdysi zachránilo morče, a to zábal do tvarohu. Přichystala jsem si bílý vyvařený hadřík, mikrotenový sáček, ručník a tvaroh. Na pruh hadříku jsem vyklopila cca 1/2 měkkého tvarohu, z lednice poměrně chladného. Pěkně jsem do toho Samantě namočila cecíky, zabalila ji do hadříku. Protože se mlela a tvaroh přece jen trochu vytékal ven, vložila jsem ji zadečkem do mikroténového sáčku, celou jí zabalila do ručníku a ještě si ji vzala do postele a trochu zakryla peřinou. Nevím, zda jsem jí ten tvaroh nedala příliš studený, no ale i obklady, pokud si sama vzpomínám na své potíže po porodu, by měly být ledové, aby to k něčemu bylo. Samantha se celá třásla, bála jsem se, aby nenastydla, třela jsem jí uši. Zdálo se mi ale, že si to jinak docela užívá. Postupně se zase zahřívala, krásně se uvolnila a opravdu pěkně odpočívala. Nechala jsem ji tak poměrně dlouho, určitě přes hodinu, potom jsem již měla pocit, že by se jí mohlo chtít třeba "na záchod", no a naše morčátka jsou opravdu tak ohleduplná, že to drží do poslední chvíle. Samantha již byla zase pěkně zahřátá. Trochu jsem ji opláchla, abych odstranila zbytky tvarohu - měla po něm krásně hebkou kůži. Ona vůbec nevypadá jako po porodu, je to až zázrak, jak je pěkná po všem, co přestála. No ale to hlavní! Zapálená místa jakoby zmizela - jako když splaskne otok. Samantha hned byla veselejší. Čekala jsem, co to udělá do rána - a zdá se to na dobré cestě. Ještě to nechci zakřiknout, v případě nutnosti budu tvarohový zábal opakovat, ale doufám, že to již nebude nutné.