19. 2. 2011 NOVÉ POZNATKY Z CHOVU SKINNY MORČÁTEK
Ani se tomu nechce věřit, ale chovem skinny morčátek se zabýváme již osmý rok! No a já pociťuji, že bych měla zveřejnit něco z naší "chovatelské kuchyně". Velice často se na mě totiž obracejí chovatelé, ať již zkušenější nebo začínající, nebo ti, kteří si chtějí pořídit své první skinny morčátko, s prosbou o radu. Ale věřte mi, i zkušený chovatel někdy pořádně tápe, a proto jsem si dosud netroufla něco tvrdit s konečnou platností, říkat: "Takhle to je a takhle to dělejte." Snad mohu jen doporučit to, co se nám osvědčilo, a být vděčná, že nás dosud v chovu nepotkalo nikdy nic tak dramatického, jako všechny nebohé chovatele v minulém a letošním roce. Jistě o svá morčátka pečovali se stejnou láskou a péčí jako my - a přesto jim vymřely téměř celé chovy. Tak tady je každá rada drahá - pokud někoho taková tragédie potká, neumím poradit, vím pouze to, co jsem si přečetla na stránkách postižených chovatelů, nebo těch, kteří se o této strašné nemoci snažili něco zjistit a dát ostatním informace. Za to jim jistě patří velké poděkování.
Ale nemyslete si, i v chovu, ve kterém probíhá vše zdánlivě bezproblémově, se určitě najde věcí k řešení dost, jak se každý chovatel většího chovu časem sám přesvědčí.
Ale začněme od základních údajů. Vše berte, prosím, jako naši osobní zkušenost, jiní chovatelé mohou mít samozřejmě jinou!
V roce 2004 jsme na našeho prvního skinny samečka zírali tak trochu jako na mimozemšťana.


Naše úplně první skinny morčátko - sameček SOPTÍK Z CAVIA ZAHVA, foto 2004

Byl ale skvělý, přesvědčoval nás, že žádná chudinka tedy opravdu není, ve všem se vyrovnal ostatním, chlupatým morčátkům. Prospíval, rozmnožil se, dával úžasná genová morčátka, úplné pankáče (byl zřejmě "svlečená" rozeta). Přežil i velkou záchrannou akci, kdy hasiči při požáru našeho bytu v roce 2005 vynášeli (a zachránili!) i naše morčátka. Byl začátek března a venku bylo -15 °C. Protože obnova našeho domova trvala přes půl roku, všichni živí tvorové se přestěhovali do obětavé péče naší babičky. Soptík, jak se skinny sameček jmenoval, se stal jejím mazlíčkem. Jukal na ni a panáčkoval a vždy radostí skákal, když ji viděl. Tak tomu bylo i v poslední den jeho života. Ráno radostí skákal, v poledne ho našla vláčného a chladnoucího. Pokoušeli jsme se ho zahřát, vše bylo marné. Bylo to těžko uvěřitelné, byl to opravdový šok. Zemřel v plné síle bez jakýchkoli příznaků. A stejný konec, dokonce ještě o několika měsíců dříve, potkal i jeho bratříčka, který měl tu nejlepší péči v jiné CHS.
Že by ale skinny morčátka byla takto krátkověká, to se nám nezdálo. Jak dlouho ale žijí, zda se to dá srovnávat s obyčejnými morčaty, to nikdo nevěděl. Říkalo se tehdy, že žijí tak rok, rok a půl.
Naším chovatelským cílem se tedy stalo vypěstovat z nich odolnější jedince. Ze Slovenska (potažmo z Maďarska) k nám doputovali další dva skinníci. Sameček Rory sice nedosahoval (vzhledově) Soptíkových kvalit, ale brzy jsme se mu omlouvali :). Ač malého vzrůstu, drobný, dával ve všech svých vrzích úplné obříky. A samička Perla byla též úžasná od začátku.
Tito dva spolu nebyli příbuzní, ale odchovali jsme si dva nepříbuzné okruhy přes naše rexíky a přes genové. Vždy jsme do chovu vybírali ty největší jedince, nejlépe z vrhů, kde se narodila třeba jen dvě morčátka. Od samice jsme je dávali až ve chvíli, kdy je sama odstavila. A objednali jsme si dalšího skinny samečka (o samičky byla obrovská nouze). Měli jsme obrovskou radost, když přicestoval Derrick. Tehdy si člověk ještě nemohl vybírat, skinny morčátek bylo málo, ale měli jsme štěstí na opravdu kvalitní. A dobrý chov by měl mít kvalitní základ. Brzy jsme se těšili z opravdu kvalitních, silných skinny morčátek, s mohutným zátylkem, širokým hrudníkem, širokou hlavou. Nám to ale připadalo normální, proto otázky, čím krmíme, že jsou naše morčátka tak velká a silná, nás spíše udivovaly.
Postupně se naše CHS rozdělila na dvě části. Od původní CHS Velvet, která se specializovala především na chov rexíků, se časem oddělila CHS Skinny Velvet, která zcela podlehla kouzlu nahatých "hrošíků" a "prasátek". Kde jsou ty doby, kdy jsme nechápali, proč si chce naše dcera pořídit další morčátka, proč jí nestačí jediný mazlík. Já jsem vlastně k chovu skinny morčat byla zpočátku víceméně přemluvena, no jak se říká, odříkaného chleba největší krajíc!
Chov se docela dařil, Perla byla skvělá matka. Mám dodnes pocit, že nejlépe se cítila, když byla březí, že si to vyloženě užívala. Její porody byly bezproblémové, mláďata zdravá a silná. Zemřela náhle v r. 2009, neměla žádné potíže. Rory v posledním roce života postupně hubnul. Nijak ale neztrácel zájem o své okolí, přišli jsme o něj v roce 2010.
Krásná bílá morčátka všichni obdivovali, myslím, že naše CHS zakládala jejich chov i v Polsku, kde si jich velice cenili.
U nás se ale postupem času více líbila skinny morčátka tmavá. Standard u nich ještě neexistoval, ale samozřejmě jsme vždycky měli radost z každé další nové barvy v chovu.
Postupně skinny morčátek přibývalo. A nemyslím pouze v našem chovu - vzrůstal i zájem o toto zajímavé plemeno. A samozřejmě i nároky. Chovatelé začali být náročnější. Což o to, to bylo v pořádku, časem muselo dojít i k přibrání dalších nepříbuzných morčátek do chovu a bylo velmi obětavé, že pro nepříbuznou krev se někteří vydali přímo do Ameriky. Jinak tady skinny morčata byla stále více či méně vzdáleně příbuzná.
A to bych asi měla nejvíce za zlé některým množitelům, že v honbě za rychlým úspěchem a vidinou poměrně vysoké ceny skinny morčátek je začali, leckdy i v nevhodných podmínkách, množit hlava nehlava, a mnohdy tak snižovali jejich kvalitu, tak dlouho získávanou, tak úzkostlivě střeženou! No a jsem u toho, do čeho jsem se nechtěla pouštět, kritizovat a kárat!
Napadá mě ale, zda právě tady není "zakopaný pes" oslabeného imunitního systému a snadnějšího podléhání různým nemocem. Od jisté doby si dělám pečlivé záznamy - a někdy jsou výsledky velice zajímavé: Zatímco např. leckteří přímí potomci našich původních skinny morčátek jsou ještě stále mezi námi, i potomci z těch původních, dobře "střežených" chovů, potomci samečka z USA (kde byl v PP spojen syn s matkou), ač mladší, již tu nejsou, přestože se narodili napohled pěkní, velcí, zdraví. Prostě je hodně důležité, co má v sobě morčátko "zakódováno", pouze ze vzhledu se to nepozná.
Někdy, když vidím v inzercích či jinde skinny morčátka malá, drobná, s tenkým krčkem atd., je mi to líto, je to krok zpátky. Ta zvířátka za to nemohou a tomu, kdo si přeje mít "nahatého mazlíčka", jistě udělají radost, ale do chovu bych je neupřednostňovala, ani když ke koupi láká nízká cena. Bohužel je někdy kvantita na úkor kvality. I když, i výjimka potvrzuje pravidlo, viz náš malinký, drobný, ale velice schopný Rory. Teď je ale již skinny morčátek tolik, že pokud nejde vyloženě o záchranu nějaké vzácné barvy a pod., lze si do chovu jistě vybrat kvalitu.
No ale teď to už určitě vypadá, že jsme spolkli všechnu moudrost světa! I my jsme v chovu určitě za ta léta udělali spoustu chyb a museli jsme se z nich poučit, propříště se jich vyvarovat. Někdy člověk chybuje s tím nejlepším úmyslem. Ale neznám snad nikoho, kdo by chtěl svým morčátkům škodit!
Pokusím se teď zodpovědět alespoň některé z častých otázek. Ale jak říkám, je to naše chovatelská zkušenost, nikoliv univerzální návod. Stále ještě se též učíme a rádi se necháme "přemluvit" k lepší zkušenosti.
1. Skinny morčátka chováme v bytě ve zvláštní místnosti k tomu určené. Nám se v této místnosti ustálila teplota 25 °C. Je stejná ve dne i v noci, a mnozí si myslí, že nám tak prospívají právě kvůli tomuto jevu. Jelikož touto místností procházejí ve zdi trubky od topení, a i od sousedů je dobře zatepleno, stačí pouze přitápět, a přesto se teplota takto drží. Myslíme si ale, že nemusí být takto vysoká, asi by ale neměla klesat pod 20 °C.
2. Naše morčátka bydlí v plastových boxech, máme všechny velikosti. V bytových podmínkách nám to takto nejlépe vyhovuje - a doufáme, že i morčátkům. Nerozhazují kolem sebe seno a podestýlku, dobře vidí na nás a my na ně, na zeď se dá zavěsit několik boxů nad sebou, dají se dobře vymývat. Čím větší box, tím náročnější je manipulace s ním, to je jasné. Pro skupinku snášenlivých samiček a pod. je ale ideální. Horší je to ovšem s nesnášenlivými samci. Mám je v menších boxíkách vedle sebe, zdá se, že jim to tak vyhovuje. Stojí na zadních, očichávají se, ale respektují se, a i když by snadno mohli, nevyskakují ven, to se stane opravdu jen výjimečně. Máme ale i větší box, kde v klidu a míru žijí pohromadě samci tři, dlouhodobě. Je důležité vybrat k sobě zvířata, která se nestresují, neperou. Občas provedeme akci "kulový blesk" a trochu je přemístíme, tomu ovšem předchází dlouhé rozmýšlení a často se dá říci, že chovatel míní, morčátka mění. No a občas tak vznikne neuvěřitelná skupinka, která by nás nikdy nenapadla. Je nejlepší, když si morčátka svého kamaráda vyberou sama. A občas si i samička zvolí svého partnera. Toho, koho člověk zvolí s nějakým chovatelským cílem, by rozsápala, k naprosto nevhodnému je zcela líbezná. Přece bychom ale nezničili velkou lásku kvůli nějakému chovatelskému cíli!
3. Podestýlek jsme již vyzkoušeli několik druhů - různé druhy hoblin, potom peletky, opět hobliny, ale velké - Bedmax, nyní zkoušíme o něco drobnější (Plospan XL). Jde nám zvláště o to, aby morčátka neměla otlaky na tlapkách. Ať děláme, co děláme, je to i přes sebelepší péči i dávání pelíšků, koberečků, deček) úděl NĚKTERÝCH březích samiček. A pokud je uhlídáme v březosti, otlak se utvoří v době kojení. Je zajímavé, že u naších původních samiček ani u rexích samiček jsme tento problém vůbec neznali. Již jsem o tom od chovatelů slyšela různé teorie, zatím jsme ale bohužel tento problém, který nás velice tíží, z chovu neodstranili (pro březí samičku větší výběh, pelíšek, častá výměna podestýlky i promazávání předních tlapek - a přesto otlak po kojení měla). Již mě i napadlo, zda třeba morčátkům příliš pečlivě nestříhám drápky. Viděla jsem i samičky po porodu, vyhublé a s drápky dlouhými, až zakroucenými, žádné otlaky se jim ale nedělaly. Spíš bych tak řekla, že samičky z některých vrhů k tomu mají sklon více, jiné méně. Léčení je potom dlouhé a někdy neúspěšné. Nebo se otlak sice zahojí z akutní fáze, nožička - tlapka již ale zůstane zvětšená. Morčátku to sice potom nijak nevadí, ale pokud má někdo radu, jak tomuto zabránit, v čem to vězí, budu moc ráda, když nám poradí.
4. Stravování - tak o tom již bylo všude napsáno hodně. Našim morčátkům jsme nejprve kupovali směs Evropská a střídali ji ze směsí z Hornbachu (to již je delší dobu). Poté, co ze směsi začali opakovaně vylétavat moli ve velkém množství, jsme se poradili a začali objednávat směs Krofta. Ta našim morčátkům vpodstatě vyhovuje, přesto se snažíme stravu ještě obohacovat vitamíny a občas konzultujeme s ostatními chovateli možnost nějaké změny či přilepšení. Nyní přidáváme i Eponu - směs pro koně, zatím úspěšně, morčátkům to moc chutná.
Zeleninu podáváme v létě v zimě, nejčastěji papriku, rajče, celer, mrkev, okurku.  
Jsme velmi opatrní s natěmi, i když vypadají lákavě, zvláště u mladých a odstavených jedinců, již máme z takovéhoto "přilepšování" smutnou zkušenost.
Některé potraviny jsme dost omezili - syrovou červenou řepu (ve směsi je sušená), sušený chléb..
Do vody přidáváme vitamín C, šumivý, naše morčátka pijí ovšem pouze ten s příchutí červeného pomeranče, který se po rozpuštění ve vodě zbarví do červena.
Víme, že těch preparátů je velké množství, ale když přidáme do vody cokoli jiného (opakované pokusy), raději by zemřeli žízní. Stejně tak je to s pokusy s různými supergranulkami, obohacenými vitamíny a pod. Plné mističky, vyčítavé pohledy (A že to umějí!).
U vody je důježité, aby se vyměňovala pravidelně, aby i napáječka byla čistá. Nedovedu si představit, že bychom v létě třeba někam odjeli v pátek a vrátili se až v neděli! U morčátek, kde jich je v boxu víc, doplňujeme vodu ráno i večer! Ale máme v létě v bytě dost horko, tak třeba máte i jinou zkušenost v chladnějším bytě.
Co se napáječek týká, je s nimi občas problém. Pozor na to, když napáječka neteče! To může stát morčátko život, zvlášť pokud vodu vyměňujete až ve chvíli, kdy ji morče vypije! Vždy se přesvědčím při výměně vody, zda se kulička otáčí, vymývám i pítko. Je to již navyklý, automatický pohyb. A je to dáno zkušeností - morčátko hublo, chřadlo, prostě vysychalo. Do určité míry ho při životě držela zelenina, než jsme si toho všimli. Prostě napáječka byla plná, vodu jsme totiž vyměňovali s manželem současně (máme boxů hodně), a vždycky jsme si mysleli, že ten druhý již vodu vyměnil. Teď již na to máme jiný systém. Samečka jsme tehdy zachránili, od té doby to hlídáme. Nepříjemná je ovšem i napáječka protékající. Je to k vzteku, člověk vymění podestýlku, je rád, že je vše uklizeno - a najednou v boxu známé drnčení kuličky v napáječce. morčátka se dožadují vody - a můžete čistit znova. Celá napáječka vytekla. A nebo alespoň pořádně ukapává a láká takové ty miniaturní, protivné mušky z celého okolí. Manžel se bouří, že nebudeme přece čistit každý den, že už si chce od těch morčat také někdy odpočinout - no a stane se to samozřejmě právě ve chvíli, kdy 25 kg balík hoblin je dole ve sklepě a mně nezbývá, než nenápadně chodit a říkat:"Chudák Pedro, on v té vodě určitě nastydne, podívej, jak je smutný!" Pedro ovšem zvědavě vystrčí čumák, stoupne si na zadní a ta potopa s promáčeným pelíškem mu evidentně vůbec nevadí. Kolik nepříjemných chvilek mi již ty nespolehlivé napáječky způsobily! Při argumentu, že Pedro sežere mokré seno, nafoukne se a umře, manžel vztekle odchází do sklepa a při vynášení toho balíku dává patřičně najevo, že dříve zesne zcela určitě on.
Seno je ostatně další důležitou a nedílnou složkou potravy, morče by ho mělo mít k dispozici stále, nemůže se jím přežrat. Ale musí to být seno kvalitní, což je někdy problém. Zavlhlé, zatuchlé seno či seno plné bodláků rozhodně nedávat! Ale mnohdy je opravdu těžké to kvalitní seno někde sehnat, obzvlášť když člověk nemá vhodné skladovací prostory! Tímto moc děkuji své zásobovatelce ze spřízněné CHS, která pro svá i moje morčátka obětavě dělá, co umí, mnohonásobně levněji než pan Malina, kterého sice na stránkách doporučuji, seno dodává velmi kvalitní, ale pro větší chovy je to moc drahé (pytel za 120 Kč), což při naší spotřebě téměř jednoho pytle denně je prostě moc velký luxus. Za ušetřený peníz jim raději nakoupíme zeleninu. Celkově bych ke stravování morčátek chtěla říci, že by neměla být překrmená, zvláště granulemi, ale že je důležitá pravidelnost. Morče by nikdy nemělo hladovět! Pro dobře fungující trávení by mělo mít stále k dispozici alespoň seno, vše by mělo dostávat v pravidelných dávkách. A jak si na to dokáží zvyknout - když se náhodou zpozdíme, začnou pomalu pískat. A když se zpozdíme déle, stojí na zadních a vyvolávají nás. Ze sena mají snad ještě větší radost než ze zeleniny. A my také - žravá, radostná, hopkající morčátka, to je přesně to, co chovateli dělá radost. Jakmile někdo zůstane sedět v rohu a nepřijde si pro svou oblíbenou pochoutku, víme, že je zle!
A ještě bych se chtěla zmínit o další velké pochoutce všech morčátek - o trávě. Morčátka ji milují, kojícím samičkám vrací sílu, prostě má blahodárné účinky. Ale nesmí se to přehánět. Tráva musí být kvalitní, čistá, trhaná pokud možno tam, kde volně neběhají psi a kočky. My ji před podáním ještě přebíráme. Možná jsme až příliš úzkostliví, ale vybíráme všechny rostlinky, u kterých nevíme, zda morčátkům náhodou neškodí. A také se morčata na trávu musí přivykat. Mám pocit, že je to jako u lidí - některé morče "spase" cokoli a neublíží mu to, jiné je náchylné k průjmu, má citlivější trávení. A bohužel se nám již takovéto letní přilepšení nevyplatilo - nafouknutí u morčete je velice zrádné. Vždycky, když vidím tu morčecí radost z donesené trávy (či nějakého lupení), říkám si:"Neodnese to zas nějaký?" Ale nedokážu jim to odepřít.
5. Nemoci
Ačkoli v průběhu let nabere chovatel mnohé zkušenosti a dokáže svým morčátkům v mnohém pomoci, přesto se necítím být natolik znalá v tomto oboru, abych mohla veřejně dávat rady. Pokud budu schopná, ráda se podělím o své zkušenosti, pokud mi napíšete, třeba co na který neduh pomohlo atd.. Nebo naopak ráda přijmu poznatky vaše. Informace jsem často čerpala ze stránek CHS CAVIA BOHEMIA, kde má MVDr. Denisa Vítková zpracovanou kapitolu o nemocech morčátek a jejich řešení. Nebudu jí v tomto fušovat do řemesla.
6. Hygiena
Jsem zastáncem toho, že nic se nemá přehánět. Koupu morčátko ve chvíli, kdy se mi zdá špinavé. U těch světlých je to vidět víc :), tak se zřejmě trochu nespravedlivě koupou častěji. Vím, že někdo svá skinny morčátka, zvláště ta výstavní, pravidelně promazává lecjakými krémy. Mají pak kůžičku vskutku hedvábnou. I nám se to líbí, ale při množství morčátek, která máme, jim spíše pravidelně ostříhám drápky, vyčistím ouška, prohlédnu je, zda je vše v pořádku. Starší samci někdy potřebují zvýšenou péči o své samčí orgány.  Promazávám kůži, pokud se zdá být oschlá, okraje uší, tlapičky, teď třeba samičku po porodu, které se loupe kůže na břiše.. Důležité je, aby morčátka byla v suchých, čistých boxech. Pokud se někdy chystáme na výstavu, jsou v "salonu krásy" pochopitelně častěji, to k tomu samozřejmě patří. Naštěstí je jejich "údržba" mnohem jednodušší, než když jsme měli morčátka chlupatá (rexíky), kteří se museli ještě vysoušet a česat (obdivuji v tomto chovatele dlouhosrstých plemen, našemu pejskovi plemene shi-tzu, který s námi pobyl šestnáct let, jsem stále "vyhrožovala, že ho vyměním za naháče, chudák, kdyby to teď viděl). Tedy údržba je zdánlivě jednodušší, ale na jemné kůžičce je zas vidět každé škrábnutí, každá jizvička, případně se výstavní samec stihne před výstavou trochu poprat s druhým výstavním samcem - a nejede se nikam!

Tak já myslím, že těch mouder již bylo dneska dost, sice mě napadá ještě spousta dalších věcí, ale ani nevím, zda se tím vším prokoušete až sem. Na samostatnou kapitolu by samozřejmě bylo rozmnožování skinny morčátek. Jelikož ale vždycky všechno tolik prožívám s každou březí samičkou, okamžité dojmy jsou uvedeny v kapitole Odchovy, vždy u jednotlivých vrhů.
Tak zas někdy příště!
(Jestli najdu nějaké fotografie, článek jimi oživím.)